Pověsti

Jednou v neděli léta Páně 1558 přišly paní Polyxeně vdově, sousedce na rynku, dvě paní na návštěva. Přišla paní purkmistrová Eliška a paní konšelová Magdalena, obě paní vážené a zámožné. Paní Polyxena, bílá stařenka, milá a skromná, uvítala je jako dobré, staré známé. Když se paní při stole usadily, povzdychla paní purkmistrová: “Zdali slyšela jste, paní sousedko, poslední novinu, která nás všechny hluboce zarmoutila?” “Nic jsem neslyšela”, odvětila stará paní; “nechodím mezi lidi a nepřeptávám se na nic”. Paní purkmistrová pokračovala: “Nuže, tedy poslyšte! Známo vám, že naše město jako téměř všecka města královská, účastnivší se r. 1547 odboje proti králi Ferdinandovi I., zbaveno bylo všech práv, výsad a statků, krátce všeho panství i moci a že mu loženo bylo zaplatiti ve 14 dnech pokutu 500 kop grošů míš. Potom nás král přijal na milost a nám všechna provinění, jichž jsme se proti němu dopustili, prominul; ale dědičné vesnice Kamenec, Sádek, Borovou, Telecí, Oldříš, Modřec, Nedvězí, Trhonice, Sedliště, Makov, dvory kmetcí s platem ve vsi Korouhvi, Pusté Rybné, Širokém Dole, Oujezdci, Radiměři, s dědinami (poli), lukami, lesy, rybníky a vůbec se vším, co městu r. 1547 odňal, prodal nám teprve teď – po 11 letech – za 750 kop grošů českých ….. Na zaplacení tak veliké sumy nelze ani pomyslet. Městská pokladna jest nadobro prázdná a domácí pokladnice rovněž tak … Je s námi zle, opravdu zle. Město peněz nemá, krutý král neustoupí, uvidíte, že pozbudeme všechno … Bůh nám pomoz.

 

“Co jsme zdědili, musíme svým potomkům neztenčeně dochovati”, pravila vážně a pevně paní Polyxena. Obě paní podívaly se na ni vyjeveně. Stará paní zpozorovavši jejich údiv, hned pokračovala dále: “Když není možno jinak, tak seženeme výkupné my měšťky. Co máme, dáme. Nestačí-li to, prodáme cennější roucha, šperky, peřiny, krátce vše, bez čeho můžeme býti.” Po těch slovech vstavši, otevřela truhlici železem kovanou, jež stála mezi okny, a s úsměvem pravila: “Zde jest 500 kop grošů českých, které jsem zdědila a tvrdou prací rukou svých přichovala. Ty daruji městu na zaplacení králem žádané sumy 750 kop grošů českých. Cennější roucha a šperky vám odevzdám na požádání”. “Jak jste dobrá sousedko! Celé město bude vám za vzácný dar ten neskonale vděčno. Velebiti vás budou ještě naše děti a vnuci”, děkovaly paní se slzami v očích šlechetné dárkyni, jež rodné město tak vřele milovala. “Vykonala jsem svou povinnost”, odvětila nadšeně paní polyxena. “Úsměv a spokojenost mých spoluobčanů jest mi dražší, než všechno moje bohatství.” Potom se paní dohodly, že neodkladně půjdou dům od domu a budou sbírati peníze i dary. Bohdá, že sousedky budou jim ochotni. Bílá stařenka propustila obě paní s úsměvem. To byla nejkrásnější chvíle jejího života.

 

P. Ant. Hájek ve své monografii “Král. věn. město Polička od r. 1838” píše: “Starobylá pověst nám vypravuje, že r. 1558 zdejší měšťanky šatstvo, peřiny a jiné věci prodávaly a stržené peníze na vykoupení obětovaly.

 

 

 

V dávných dobách pokrýval nynější Poličsko divoký temný prales. Pomezní hvozdy vůbec byly tehdáž přísně střeženy jako přirozená ochrana země před nepřítelem a jako útočiště. Pouze na některých místech prosekána byla nepřehlednou záplavou pomezních hvozdů cesta neschůdná a jen tak široká, aby se po ní jdoucí nosič nebo soumar, obtížený nákladem mohl druhému vyhnout. Chodili tudy nejen cizinci, hosté, obchodníci, nýbrž i vojsko a domácí obyvatelé. Naši předkové tyto úzké cesty snadno zatarasili pokácenými stromy, tak řečenými zárubami čili zásekami, hrozilo-li nebezpečí vpádu nepřátelského.

 

Takovou cestou byla také stezka Trstěnická, vedoucí od pradávna z Čech do Moravy. Z Prahy vinula se přes Litomyšl ke starobylému Hrutovu, kdež byla zemská brána, celnice a strážnice, a podél říčky Trstenice (nyní Loučné) k osadě Trstenici. Odtud vedla přes Poličku a Bystré k Trpínu a Hlásnici, načež sestoupila do údolí šumné Svojanovky, které již neopustila. Vstoupivši zemskou (čertovou) branou na Moravu, vedla do Svitávky, kdež byla celnice, a odtud podle řeky Svitavy k Brnu. Při této stezce bydlela v malých vesničkách vojenská stráž, která pečovala o její bezpečnost a schůdnost a střežila hranici zemskou před náhlým vpádem nepřátelským, za což požívala rozličných práv a svobod.

 

Na místě, kde jest nyní lékárna, bývala dle pověsti krčma, při ní kovárna a několik dřevěných chaloupek porůznu stojících a temným hvozdem obklopených. V nich bydleli a své hospodářství měli strážci zemské stezky Trstěnické. Zde také cestující přenocovali, jídávali, koně kovali, krmili a napájeli.

 

Tak zde bývalo kdysi …

 

 

 

Mladému truhláři Bedřichu Šlerkovi, než odešel ze světa na zkušenou, jak bývalo obyčejem, zaslíbila se Anežka Hájková, dívka sličná, ale chudobná, a ujistila jej, že dvě léta na něho bude čekati. Dvě léta minula, již třetí rok byl na sklonku, ale Bedřich se nevracel. Zašelť daleko za hranice vlasti, kdež dobře se mu dařilo, a cestou nazpět z přílišné námahy onemocněv, zdržel se. Anežce zemřela matka, a dívka nemajíc přítelíčka i nedostatkem strádajíc byla úplně opuštěna. Nikdo neměl pro ni slova útěchy, nikomu nenapadlo, kleslou mysl její povzbuditi; spíše bylo jí snášeti nezasloužených výsměchů. V této těžké době, Bedřicha mezi živými již nečítajíc, podala Anežka ruky své váženému konšelu Pečenému. Vtom vrátil se Šlerka a zvědav, co se stalo, div si nezoufal. V nevýslovném hoři svém požádal Anežku za schůzku poslední, aby navždy se s ní rozloučil. Anežka nemohla mu toho odepříti. Za tmavé, bouřlivé noci sešla se s Bedřichem na valech. Shledání jejich bylo bolestné. Bedřich vraceje Anežce šátek, jejž od ní darem byl přijat, pojednou zavrávoral, z nosu se mu spustila krev a potřísnila šátek v ruce Anežčině i oděv její. Slabost tato byla zbytkem přestálé nemoci. Bedřich, jemuž se zatím uvolnilo, zašeptav poslední “s Bohem”, rychle se otočil a po valech do tmavé noci spěchal.

 

Uchvácena citem chtěla Anežka Bedřicha zadržeti, ale zachytila jen dřevěnou pochvu poboční zbraně jeho. Zdrcena stála tu konšelová, pochvu a šátek krví zbrocený v ruce držíc. Nohy se pod ní chvěly, hlava jí šla kolem. Vědomí vrátilo se ubohé, když na západě zhluboka zahřmělo. Chvějíc se jako osika pospíšila k fortně, z níž právě vyskočily dvě divné postavy a z města uháněly. Ustrašená sotva fortnu zamkla a více mrtva než živa vklouzla do domu Pečenovského, jenž stoje průčelím na náměstí, zadky svými sahal k fortně. Když domovní vrata za sebou zavírala, vypadla jí pochva z ruky. Ze spánku, který po hořkém pláči konečně na víčka její se snesl, probuzena byla Anežka hrozným křikem a nářkem starého sluhy Beneše a služky Magdaleny. Pospíšila do ložnice svého chotě a spatřila jej na lůžku – v krvi; prsa jeho byla třemi ranami rozryta, v jedné trčela dýka. Leknutím Pečená ztuhla, zvuku nevydala, slzy neumořila. Starý sluha, nevěda hořem co počíti, vyběhl na náměstí a plačky vypravoval, co se stalo. Lid se sbíhal a tlačil do ložnice konšelovy. Nebožtíka všichni litovali, protože byl muž dobrý a spravedlivý; ale na manželku jeho pohlíželi divně.

 

Anežka stala se nevinným předmětem zášti hned té doby, co se jí, chudého sirotka, byl ujal zámožný měšťan a konšel Pečený. Záviděli jí. Že byla povahy málo veselé a nepříliš hovorná, vytýkali jí pýchu. Když se Bedřich z ciziny vrátil, netajil se hořem ze ztráty Anežky. Mluvilo se o tom ve městě mnoho. Okolnosti ty byly příčinou, že podezření z vraždy padlo – na Anežku. V průvodu trabantů (zbrojených strážníků městských) vstoupila do ložnice zavražděného právní komise, dva konšelé a městský písař. Písař, ve věcech trestních prohnaný, celý dům prohledav, stopy násilného vloupání do domu ani krádeže nenašel; snadno ovšem připadl na pochvu Bedřichovu, klíč od fortny v komnatě Anežčině pohozený a šátek krví zbrocený. I stopy krve vypátral na šatech Anežčiných. Komise odešla a trabanti odvedli Anežku, sluhu Beneše a služku Majdalenu, aby je půhonem dodali soudu. Ve velké síni radního domu, nedávno znovu nádherně zbudovaného, shromáždila se rada král. věn. města Poličky k soudu. V černé úřední pláště zahaleni seděli konšelé podél podlouhlého stolu; na tvářích jejich trud a bol.

 

Na sedátku málo vyvýšeném předsedal purkmistr. Místo poslední proti němu zaujímal písař, aby svědky předvolával a průběh soudního řízení a nález zapisoval do knihy ortelní, která po barvě svých desek nesla nápis “Kniha smolná”. Stůl i sedátko krylo černé sukno; uprostřed stolu stál krucifix mezi dvěma rozžatými svícemi, vlevo ležela dřevěná pochva s tulichem a zkrvavený šátek, vpravo byly dva pruty třtiny, křížem položené. Sedění bylo plné, jen sedátko po pravici purkmistrově bylo osiřelé a na stole před ním hořela voskovice; bylo to místo po zavražděném konšelu Pečeném. Síň byla přepažena nízkým zábradlím, za nímž bylo lidu, jak by nabil. Na černém skamnu čili na lavici obžalovaných seděl sluha Beneš, služka Majdalena a paní Anežka. Hluboké ticho přerušil purkmistr oznámiv, co se stalo; nato pokračoval: “Poněvadž při oné vraždě násilného vloupání do domu ani krádeže nebylo, jde na rozum, že někdo z domácích musí býti vraždy účastníkem. Pročež svědomím a Bohem zapřísahám tebe, sluho Beneši, abys věrně vyznal, zdali tobě o krvavém zločinu co povědomo”.

 

Beneš postav a pokloniv se, Bohem se dokládal, že neví jak se to stalo, že dobrotivý pán jeho konec měl tak žalostný. Při tom vypukl v pláč. Podobně k vyznání purkmistrově vyznala Majdalena i paní Anežka. Nato obrátil se purkmistr k lidu a vyzval spoluobčany, kteří se za svědky dali zapsati nebo bez zápisu svědčit chtějí, aby mluvili čistou, svatou pravdu. Fortnýř, kmet věkem shrbený, svědčí, že klíč od fortny odevzdával z rozkazu purkmistrova každého večera konšelu Pečenému, včera pak že klíč od něho přijala paní Anežka, stojíc před vraty. Nemaje dobrého spaní, zaslechl k půlnoci vrznutí fortny a vyhlédnuv oknem pozoroval, že zadními vraty vklouzla do domu Pečenovského ženská postava; kdo by to byl býval, nemůže říci. Hospodský od “Zeleného stromu” Josef Kuna, že včera večer vešel do jeho krčmy Bedřich Šlerka a velmi nápadně si počínal, jako by neměl všech pět pohromadě, nebo jako by něco daremného chtěl provésti, a té doby, kdy se brány zavírají, odešel.

 

Kostelníku neušlo, že paní Anežka včera po ranní mši sv. v koutě pod špitálem dlouho a tajemně hovořila s matkou Bedřicha Šlerky, který minulé noci z města zmizel. Truhlářský mistr Vornaj poznal pochvu na soudním stole ležící; sám jí před třemi lety Bedřichu Šlerkovi urobil a počáteční písmena jeho jména a příjmení na ní vyřezal, jak dosud jest viděti. Žena jakási poznala zkrvácený šátek; paní Anežka, dokud byla svobodna, darovala jej Bedřichu Šlerkovi. Po výslechu svědků otázal se soudce přísně: “Paní Anežko, co tomu všemu říkáte? Kterak na svědectví tolikerá a tak závažná odpovíte? Na vás jest nyní, abyste se bránila; neboť zákon velí, aby stejnou měrou slyšány byly strany obě.” Anežka všecko podezření od sebe odmítla jako křivé a nepodstatné; vyznala sice, že minulé noci fortnou vyšla, že pochva je Bedřichova a šátek taktéž, ale krev na něm, že není konšelova. Znovu učinil soudce vyznání, aby dal svědectví pravdě, kdo by něco věděl na objasnění pravdy.

 

Tu povstal jeden z konšelů, kmet ctihodný, aby připomenul, že před týdnem utracen byl provazem cikán pro čáry hlavně k neústupnému doléhání konšela Pečeného. “Popravě cikánově”, pravil, “byl jsem z povinnosti přítomen. Před smrtí lál a bědoval odsouzenec svojí hantýrkou, jíž poněkud rozumím. Nakonec volal k synu svému o pomstu, a v davu lidstva ozval se hlas pomstu slibující. Ohlédnul jsem se po hlase, a hle! dva mladí muži osmahlých tváří ubíhali z davu do širého pole”. To pověděv, varoval před ukvapením. Anežka doplnila výpověď tuto upřímným doznáním všeho, co minulé noci činila, zvláště poukázala k oněm dvěma postavám, jež před ní z fortny vyskočily a které měla za vrahy chotě svého. Než upřímností svou ubohá zle sobě posloužila. Lid za zábradlím reptal, nevole sedla konšelům na líce a purkmistr hněvivě se na ni osopil. Anežka hluboce pokořena a těžce uražena odvětila: “Mezi vámi, kteří jste mne bez důvodu z vraždy nařkli, nechci živa býti.

 

Jsem vinna smrtí chotě svého, neboť možná dost, že fortnou, kterou jsem za sebou nezavřela, vrahové do města a do ložnice konšelovy se vloudili. A nyní konejte svou povinnost a vyneste ortel”. Nastalo mlčení. Konšelé řečí Anežčinou patrně byli zaraženi. Nejprve ozval se konšel, jenž radil vynesení ortele odložiti, a znovu návrh svůj odůvodňoval. Avšak ostatní odporovali mu na tom stojíce, aby nález ihned učinili. Stalo se. Písař sebral hlasy a purkmistr, prohlédnuv je, zvučnými slovy pronesl ortel: “Sama smrtí chotě svého vinnou se činí a živa býti nechce; pročež nebudiž živa, umřiž mečem!” Vzav pak třtinu se stolu, zlomil ji a hodil odsouzené k nohám. Lid za zábradlím volal: “Bože, buď jí milostiv!” a bil se v prsa. Purkmistr ustanovil, aby ještě téhož dne po pohřbu zavražděného poprava byla vykonána. Anežku při vší statečnosti mysli opustila síla. Zbledla jako křída a klesla k zemi; ale sluha Beneš svou náručí ji zachytil. Po 9. hodině konal se slavný pohřeb konšela Pečeného.

 

Po něm hrnul se lid na náměstí, kdež před radnicí stál jednospřežný vozík, káře podobný a slamou vystlaný, na nějž trabanti sázeli Anežku. Zacinkal umíráček a vozík stráží obklopený hnul se z města. Smutná podívaná! Anežka v bílý rubáš jsouc zahalena byla bledá jako mrtvola; vedle ní seděl zpovědník. Již blíží se průvod popravní po rozsáhlém pastvišti vrcholu Šibeničného vrchu, kde na místě “stínadlo” zvaném zděláno bylo nízké lešení. Anežka uzřevši místo popravní, klesla nazad hrůzou a mdlobou. Byla obava, aby neskonala na místě. Zpovědník slovy povzbuzujícími dovedl toho, že se sebrala a statečněji si vedla. Na místě samém bez přispění Anežka s káry sestoupila a pevnou nohou vkročila na lešení. Blíží se kat, aby odsouzené vlasy ustřihl a oči zavázal. Vtom ozval se zvon věže svatojakubské, jako když na poplach bije, a z okna pověžného zavlál bílý prapor. Od města pak úprkem hnal se jezdec mávaje bílým šátkem a z plného hrdla provolávaje: “Ustaňte! Nevinna!” “Nevinna, nevinna!” opakoval lid na popravišti a mnozí, kdož včera Anežce smrti přáli, plakali radostí. Anežka z nenadálé změny nemohla se vzpamatovati.

 

Chvěla se jako prut a mžitky dělaly se jí před očima. Průvod vracel se tiše do města. Nikdo nevěděl, vezou-li Anežku živou či mrtvou. Odpoledne téhož dne zasedali opět konšelé k soudu. Před plnou radou stáli dva cikáni spoutáni na nohou i rukou. Dodavači viníků byli čtyři uhlíři a Bedřich Šlerka. K pokynu purkmistrovu jal se mluviti Šlerka takto: “Byl úmysl můj, nikdy již nevkročiti do města rodného, než důležitá událost mě přece k tomu přiměla. Oné noci osudné, když jsem až na pokraj záhuby dohnal ženu nejctnostnější, utíkal jsem do širého světa, nevěda kam. Na úsvitě budícího se dne byl jsem nesmírným během tak unaven, že jsem dále kroku učiniti nemohl. V lesích za Bálem blízko František ulehl jsem pod skalou, chrastím úplně jsa zakryt. Pojednou uslyšel jsem nad sebou kroky a hlasy těchto cikánů. Z hovoru jejich vyrozuměl jsem, že zavraždili konšela Pečeného. Zpráva ta sílu mi vrátila do schválených údů. Sotva nade mnou zavládlo ticho, vyškrábal jsem se z houští. Ve vsi pověděl jsem, jak hrozných věcí jsem se dopátral, a ihned celá osada byla na nohou, aby vrahové byli zatčeni a k právu dodáni. Práce nebyla těžká ani nebezpečná, neboť jsme napadli zlosyny spící.

 

Bohudík dorazili jsme včas.” Purkmistr obrátiv se k zlosynům, otázal se hlasem hřímavým: “Znáte se, příšery hnusné, k činu potvornému?” Jeden z cikánů, zachechtav se smíchem pohrdlivým, odpověděl: “Nemluvil bych k vám ani na skřipci, protože vámi opovrhuji; ale abych vás před celým světem zahanbil, budu mluviti. Já zapíchl spolukonšela vašeho, poněvadž dopomohl tatínkovi mému na čakan neprávem, pro nesmysl, pro čáry. Fortnou otevřenou do města jsem nevešel. Pošetilci! Cikánovi pomstou rozpálenému jsou vaše zdi krtčími hrobky. Když jakási ženština vycházela z domu, stál jsem již u ložnice vraha mého otce. Vraždu vykonal jsem důkladně trojím bodnutím, k čemuž věru třeba bylo ruky cikána, pomstou hořícího. A vy, moudří a opatrní, přisoudili jste vraždu ubohé ženě. Styďte se, co živi budete! Klnu vám a celému plemenu vašemu; neboť co od vás, vše nám na záhubu”. Z rozkazu soudního odvlečeni jsou oba cikáni do vězení a konšelé odebrali se společně do domu Pečenových, aby Anežku za všechnu křivdu a přestálé hrůzy odprosili. Avšak Anežky na živě již nezastali. Ze mdloby, kterou zachvácena byla na popravišti, již se neprobrala.

 

Opět byl pohřeb z domu Pečených, pohřeb, pokud lidská paměť sahala, nejsmutnější. Velcí i malí plakali hlasitě. U vrat hřbitovních stál muž hořem k nepoznání zmořený. Čekal až s rakví půjdou mimo něj. Tajně zachytil třásně příkrovu, políbil je a potáceje se odešel. Byl to Bedřich Šlerka, jenž neukázal se již nikdy. Po pohřbu opět zacinkal umíráček a dva cikáni vedeni jsou na popravu. A tato poprava dvou cikánů, zdola nahoru kolem lámaných, byla poslední na Šibeničním vrchu.

 

 

Psal se r. 1421. Slunce pomalu a krvavě zapadalo za vzdálené lesnaté vrchy. Klid snášel se na zdejší krajinu, pyšnící se svěží zelení májovou; jenom kolem města Poličky rozléhal se neobvyklý ruch lidský. Spolčení Pražané a Táboři zastavili se zde na svém pochodu po východních Čechách, aby přiměli krajany k přijetí čtyř článků pražských. Jan Žižka z Trocnova vší mocí válečnou dobýval města; ale obleženci statečně mu odporovali.

 

„Nebudu vás ničit, bratří! Hlad tak jako tak vydá nám město do rukou“, rozhodl se Žižka, jenž byl zvyklý všude vítěziti. Těžké obléhací stroje a hrubé pušky umlkly, vojáci odpočívali, sestry vařily a práčata sháněla zásoby pro vojsko. Rovněž hlučno a rušno bylo v městě. Na rynku sešla se celá obec, aby v úradu vešla, má-li město o své moci vydati nebo v jeho obraně dále setrvati. Mnoho již dní obléháno město nepřítelem a vítězství pořád ještě nerozhodnuto. Zdi městské jsou sice silny, brány dobře opatřeny a na hradbách dost statečného lidu; ale což všechno platno, když v městě již nouze o potravu, když hlad začíná nelítostně kositi chudé i bohaté. A počet mrtvých vzmáhá se den ode dne.

 

Velká obec rozestoupila se ve dva tábory; ale všechny měšťany stejně hněvala obava před budoucími věcmi. Jedni volali: „Nemeškejme! Vzdejme se! pokorné hlavy ani meč neseče“. „K čemu již vypadáme? Jsme jako živoucí kostlivci. Živi jsme jen vzduchem a vodou“. „Nelitovali bychom krve, kdybychom nezmírali hladem, smrtí nejstrašnější…“ Druhá strana byla pro setrvání v obraně. V tom ujal se slova šedobradý soused Michal. „Věděl bych, jak bychom si pomohli.“ „Nuže mluv a raď, co činiti?“ útočili naň hlasy. „Jako Žižka hubí své nepřátele i lstí, pomozme si lstí i my z hrobu, do něhož jsme za živa pohřbeni.“ „Ale jak, ale jak?“ „Nepřítel čeká, až strach z hladu nakloní nás ke vzdání. A dočkal se toho. Již hrozným strádáme hladem… Ale oklameme ho! Nadíme jáhlami tučnou svini a oblehatelům ven z města ji vyhodíme na znamení, že jsme potravou dobře zásobeni. Nevyzráme-li tak na nepřítele, pak teprve se vzdáme.“

 

Zástup vypukl v bouři souhlasu: „Schvalujeme tvoji radu, sousede! Nezdaří-li se lest naše, pak teprve otevřeme brány…“ Když poté noc proměnila se v jitro šedé, vyhozena byla svině z města ven. Žižka vida, že úsilí jeho město hladem vymořiti jest marno, velice se prý rozhněval. V rozhořčenosti své nazval město „škrkavkou“, hnul se odtud a pospíchal do Královéhradecka

 

Zdrroj: www.polička.org